V Los Angeles dnes začala velmi populární skeptická a ateistická konference The Amazing Meeting 2011. Letošní setkání má přitom poněkud pikantní příchuť. Málokterý skepticky, ateisticky nebo naturalisticky orientovaný blogger si totiž během posledních tří týdnů odepřel vyjádřit se k tzv. "aféře Elevatorgate", která zachvátila blogosféru a rozdělila skeptické hnutí do dvou nesmiřitelných táborů.
Na konferenci mají se svými příspěvky vystoupit mimo jiných i oba hlavní aktéři aféry – Richard Dawkins a Rebecca Watsonová. Situace je relativně vypjatá a někteří příznivci Watsonové dokonce vyzývají k bojkotu Dawkinsovy sobotní losangeleské přednášky. Samotná Watsonová, která situaci komentuje spíš klidně a s humorem, v jednom z vyhrocenějších vyjádření označila Dawkinse za minulost a nikoliv za budoucnost ateistického hnutí.
Rebecca Watsonová: About Mythbusters, Robot Eyes, Feminism, and Jokes
Na konferenci přednesla přednášku o implicitním sexismu v ateistickém hnutí a svůj den zakončila s přáteli na baru v hotelu, ve kterém byli účastníci ubytováni. Ve čtyři ráno se rozhodla jít spát, rozloučila se s přáteli a nastoupila do výtahu, přičemž ji do výtahu následoval neznámý muž. Muž se na ni později během jízdy obrátil a řekl:
"Nechápejte mě špatně, ale připadáte mi velmi zajímavá a chtěl bych si s vámi popovídat. Nechtěla byste si dát v mém pokoji kávu?"
.V další části videa potom Rebecca Watsonová popisuje nepříjemné pocity, které v ní tato nabídka v této konkrétní situaci vyvolala a doporučuje mužům, aby pokud možno takové nabídky v podobných situacích nepřednášeli. Alespoň tedy pokud nechtějí ženu vyděsit.
Z kontextu je docela zřejmé, že o celé situaci se Rebecca Watsonová ve vlogu zmínila jen mimochodem a to kvůli komice a ironii která je v jejím základu - totiž že posluchač její přednášky o implicitním sexismu ji učinil implicitní sexuální návrh.
Zveřejněné video bylo ateistickou a skeptickou komunitou (z mě docela nepochopitelných důvodů) přijato velmi negativně. Watsonové byly v nesouhlasných komentářích podsouvána absurdní zobecňující tvrzení, jako že „všichni muži jsou násilníci“, byla obviňována z iracionalismu, alarmismu, nepřátelství vůdčí mužům, z paranoie a nevyjasněného vztahu k vlastní sexualitě. Nejčastější reakci bylo vyjádření nepochopení, proč si Watsonová myslí, že se ji stalo něco špatného, když by ji mělo naopak lichotit, že o ni nějaký umaštěný opilec nad ránem projevil zájem. V současnosti se video na YouTube líbí 709 uživatelům a nelíbí se celkovému počtu 3239 uživatelů.
Teprve tato negativní reakce, která Watsonovou překvapila, nakonec vedla k rozsáhlé diskuzi o abstraktnějších tématech misogynie, sexismu a implicitního šovinismu v rámci ateistického a skeptického hnutí, které nebyly námětem původního vlogu.
Dawkinsova reakce na blogu Pharyngula
Nejdůležitější událostí celé aféry kolem zveřejněného videa jsou ale reakce uživatele s přezdívkou „Richard Dawkins“, který přispěl do diskuze pod článkem biologa PZ Myerse. Ten na svém populárním blogu Pharyngula zveřejnil odkaz na vlog Watsonové.
Ve svém prvním komentáři se Dawkins pokusil příběh Rebeccy Watsonové zesměšnit, když rétoricky konfrontoval banálně působící znepokojení z pozvání na kávu se závažným utrpením žen v muslimských zemích, které jsou obětmi domácího násilí a všemožného omezování osobních svobod. Dawkins stručně řečeno tvrdil, že Rebecca Watsonová nemá proč fňukat, protože na světě se dějí mnohem horší věci.
V druhém příspěvku Dawkins svůj názor upravuje: Rebecca Watsonová by měla zmlknou, nemá si co stěžovat, protože ji nikdo fyzicky nenapadl. Šlo prý pouze o slova, která nemohou působit žádnou opravdovou újmu. Nakonec Dawkins tvrdí, že úroveň její možné újmy je asi tak srovnatelné s újmou způsobenou pohoršením, které Dawkins cítí v situaci, kdy si k němu do výtahu přistoupí někdo, kdo žvýká žvýkačku.
Dawkinsovy komentáře v diskuzi následovalo množství příspěvků různých uživatelů, kteří vyjadřovali neochotu věřit, že komentáře tak pochybné argumentační kvality jsou skutečně dílem Richarda Dawkinse. Autenticitu těchto příspěvků ale později autor blogu PZ Myers oficiálně potvrdil.
Dawkinsovi se prostřednictvím zpochybnění reálnosti nebezpečí sexuálního násilí podařilo urazit své fanoušky jak mezi obětmi znásilnění a pokusů o znásilnění, tak i mezi příbuznými a přáteli těchto obětí. Fanoušci mu adresovali otevřený dopis s žádostí o omluvu. Jiné z Dawkinsových fanynek zásadně nesouhlasí s jeho přesvědčením, že misogynie a sexismus v ateistickém hnutí jsou jen okrajovým pseudoproblémem a toto Dawkinsovo přesvědčení pokládají za projev přizíravosti k jiným než vlastním problémům.
Proč jsem z toho všeho smutný
Upřímně řečeno je pro mě celá aféra docela velikým osobním zklamáním, protože je to poprvé, kdy v nějakém sporu nejsem na straně samotného Richarda Dawkinse a kdy jsem "pouze" na straně jeho obdivovatelů. Musím se přiznat, že k Dawkinsovi mám opravdový (byť platonický) citový vztah a že ho považuji jednoho ze dvou autorů, o kterých můžu říct, že mi doslova změnili život. V tomto případě navíc nejde o nesouhlas s něčím, co by tvrdil v nějaké staré knížce, nýbrž jde o vyjádření, která jsem sledoval v reálném čase.
Bojím se, že Dawkins pro tentokrát příliš jednoduše přepnul do protifeministického módu, kterým je ostatně vybaven každý správný naturalista. Zdá se mi, že je zde třeba rozlišovat. Jedna věc je dělat si legraci z uřvaných feministek z humanitních fakult, které se hlásí k nějaké směšné teorii sociální konstrukce gendru a které kážou radikální změnu společnosti. Něco jiného je ale zlehčovat tvrzení žen, které vedou význačné skeptické a naturalistické blogy pro ženy a dívky a které nekritizují situaci ve společnosti obecně, nýbrž pouze situaci uvnitř samotného skeptického a ateistického hnutí. Toto hnutí by navíc mělo podobná upozornění přijímat s nadšením, neboť se rádo ohání tím, že je ve věcech emancipace eticky napřed a často kritizuje naboženství a především islám kvůli podřadnému postavení žen v muslimském světě.
Na celé aféře mě zarmoutila i reakce celé komunity, kterou pokládám nejen za osobní ale i za intelektuální selhání množství jednotlivců. Pomalu si začínám zvykat na novou představu, že skeptické, ateistické a naturalistické hnutí nejspíš není tvořeno jen sympatickými a citlivými lidmi, ale že se k němu pravděpodobně hlásí i určité množství oživlých karikatur vědců z lidové představivosti, tj. sociálně imbecilních podivínů bez schopnosti empatie, kteří nejsou schopni rozlišovat sociální situace.
Právě neschopnost rozlišovat sociální situace a absence empatie je podle mě příčinou negativních reakcí na původní video Rebeccy Watsonové, které si jinak přímo říká o lidskou účast a pochopení. Jen stručná rekalpitulace historky pro připomenutí: Žena a muž sami ve výtahu. Situace se neodehrála ve dvě odpoledne kdy je člověk čilý, nýbrž ve čtyři v noci kdy je člověk už dost unavený. Muž ji nepozval na bar v přízemí, který byl stále otevřen, ale pozval ji na svůj pokoj. Pozvání neproběhlo ve světlé široké chodbě nedaleko dalších lidí, nýbrž v uzavřeném výtahu. Nepozval ji muž kterého zná, nýbrž nějaký cizí muž, který ji pronásledoval do výtahu. A nakonec - Watsonová byla v situaci, kdy byla sama v cizím městě a v cizí budově. I sociálnímu imbecilovi krom toho dojde, že užití uvození „Nechápejte mě špatně, ale...“ je stejně „sofistikovaně neprůhledné“ jako podobné uvození „Nejsem rasista, ale...“ kterým se autor automaticky sebeobviňuje nejen z rasismu, ale i z lhářství ještě předtím, než se dostane k druhé částí souvětí.
Reakce komunity je dle mého názoru i intelektuálním selháním. Shodou okolností je to právě mezi naturalisty a ateisty tolik oblíbená evoluční psychologie, která nám dokáže vysvětlit skrytou racionalitu zdánlivě iracionálního chování jako je záchvat úzkosti u ženy nacházející se uprostřed evropského velkoměsta 21. století.
Je totiž dost možné, že po dobu tisíců let naší evoluční historie, kdy se utvářela naše psychická konstituce měla většina z žen, které se staly našimi pra-matkami se znásilněním osobní zkušenost. Evoluční logice by nijak neodporovalo (právě naopak), kdyby se v lidském genofondu rozšířila adaptace proti znásilnění, které by mohly mít např. podobu specifických obav či představ a úzkostných citových reakcí na tyto obavy (další možné hypotézy: David M. Buss, s. 340-348).
Pokud by byly ženy vybaveny takovou adaptací proti znásilnění, pak by emoční reakce na situaci z historky nemusela podobná rozmrzelosti, kterou cítíme, když jsme ze staré školy a když vidíme někoho žvýkat žvýkačku. Mnohem spíš by naše citová reakce připomínala děs, který cítíme, když nám někdo začne vážně vyhrožovat zabitím. Naturalisté a fanoušci evoluční psychologie by měli být první, kdo by měl mít pro racionalitu emočních reakcí alespoň pochopení. Stejně tak by měli být etičtí naturalisté první, kdo by měl být ochotný omezit své jednání tak, aby ženy do podobných situací zbytečně nedostával.
Tolik kritizovaný apel na muže, podle kterého by pokud možno měli omezit předkládání (byť i slušně formulovaných) sexuálních návrhů v uzavřených výtazích je nejspíš hnán bohulibou snahou Watsonové vysvětlit mužům eticky matoucí situaci, ve které selhává použití jinak velmi efektivního zlatého pravidla („můžeš udělat druhému x, ale pouze v případě že bys sám chtěl, aby on/ona udělal/a x tobě“). V této konkrétní situaci totiž neplatí intuitivní pravidlo, které se nám vnucuje a které by mohli muži omylem pokládat za pravdivé: „můžeš předložit sexuální návrh ženě v nočním výtahu, ale pouze v případě, že bys sám chtěl aby ona předložila sexuální návrh tobě“. Pointa historky Rebeccy Watsonové je paradoxně vše možné, jen ne feministická, protože upozorňuje na nepřekonatelné rozdíly mezi pohlavími, alespoň tedy pokud jde o úzkost ze znásilnění.
