sobota 31. prosince 2011

BEST OF 2011


Když Filip Tvrdý před několik dny publikoval tento příspěvek, bylo mi okamžitě jasné, jak bude vypadat můj další blogpost.

Pokud jde o kinematografii, byl rok 2011 neuvěřitelně slabý. Za celý rok nevznikl jediný film, který by snesl srovnání s nejlepšími vážnými snímky roku 2010 jako byly například Počátek, Černá labuť nebo Prokletý ostrov. Částečně to bylo tím, že většina nejšikovnějších režisérů v roce 2011 připravovala filmy, které se do distribuce dostanou až letos. Spíše než velké vážné filmy mě tak nejvíce potěšily komedie plné povedených srandiček, které zároveň dobře fungovaly jako žánrové filmy. Zelený sršeň je podle mého názoru kromě komedie také napínavým akčním filmem a podobně i Princ a pruďas je dramaturgicky dobře zvládnutou áčkovou fantasy. Při sledování každého z těchto filmů jsem tak měl pocit, že vlastně sleduju dva dobré filmy v jednom.

Na hudební scéně bylo ze všeho nejzajímavější sledovat další pronikání dubstepových vlivů do mainstreamové populární hudby. Vzniklo velká řádka posluchačsky velmi přístupných alb, nad kterými sice mohou dubstepoví puristé ohrnovat nos, ale které také dokládají mimořádnou zdatnost celého stylu. Vždy je zajímavé sledovat to, když se mladý a dravý hudební žánr dostane do rukou protřelých hitmakerů a právě v takových situacích vznikají ty nejlepší písně vůbec. Nejblíže hranice mezi popem a dubstepem se pohybovala především nová alba Katy B a Britney Spears. I v subžánru popstepu si přitom na své příjde opravdu každý: zatímco Britney Spears se stále stylizuje do role zlobivé panenky z mužských sexuálních fantazií, Katy B natočila album určené pro mladou emancipovanou (ale empatickou) ženu, která ze všeho nejraději tráví čas se svými kamarádkami.

Úplně největší radost mi udělala záplava skvělých klipů, které během celého roku vznikaly. Především jsem si začal všímat velmi nadaného režiséra Bena Newmana, který vytvořil výborné video k neuvěřitelně energické a pozitivní písni Louder, kterou osobně pokládám za hymnu léta 2011. Krom toho stál také za zajimavým krátkým filmem k písni Flashing Lights se zlým a atraktivním dvojčetem Natalie Portmanové, který důvtipně kombinuje něco z filmů Na dotek a Černá labuť. Asi nejsofistikovanějším a nejpůsobivějším klipem pak bylo video Lincolna Barretta k jeho The First Note Is Silent. V tomto videu využívá řetězení emočně působivých kratičkých epizodek, které zachycují různé děje, které jsou si navzájem analogické. Barrettovi se tak daří skládat za sebe scény, které generují různé (často protichůdné) emoce a které zároveň právě jejich vzájemná analogičnost drží pohromadě. Největším tajemstvím je pro mě pak klip Martina de Thuraha k písni Lindisfarne, který mě z nějakého důvodu dokáže vždy spolehlivě emocionálně rozložit. Jeho tajemná síla má alespoň z části původ také v tom, že se mi zatím nepodařilo zjistit, v čem přesně spočívá jeho skvělost. Mým provinilým potěšením je pak klip Crush On You. Dříve jsem si toho nebyl vědom, ale ve skutečnosti jsem vždycky chtěl vidět, jak to vypadá, když wobble bass střílí blesky do zmítajících se školaček.

Nejlepším singlem celého roku je bezpochyby píseň Louder která vznikla ve spolupráci DJ Freshe a zpěvačky Sian Evansové z drum and bassové kapely Kosheen. Domnívám se, že neexistuje žádná skladba, která by lépe odpovídala definici letního hitu. Krom toho píseň navíc perfektně ukazuje, že je možné napsat velmi chytlavou píseň i bez užití reproduktivních sdělení. Zajímavá a velmi působivá je také epická osmiminutová kompozice Raise Your Weapon kanadského producenta deadmau5e, která se po čtyřech minutách hořkosladké progressive-housové milostné balady zlomí v nesmírně katarzní dubstepové peklo. O singlu Someone Like You zpěvačky Adele není třeba se rozepisovat, protože si ho zamiloval snad úplně každý. Kapela, která mi v roce 2011 ze všeho nejvíce přirostla k srdci jsou ale britští Modestep, kteří své debutové album Evolution Theory vydají až letos v únoru. Na základě tří zatím vydaných singlů si troufám říct, že kapela s takovou dávkou nadání, kreativity, perfekcionismu a předpokladů pro masivní mainstreamový úspěch tady už pěkně dlouho nebyla. Modestep můžou být pro průnik dubstepu do hitparád docela klidně tím, čím se stali Linkin Park pro úspěch nu-metalu.


ALBUM:
1. Nero: Welcome Reality
2. Katy B: Katy on a Mission
3. Britney Spears: Femme Fatale
4. Chase & Status: No More Idols
5. James Blake: James Blake
6. Bassnectar: Divergent Spectrum
7. Korn: The Path of Totality
8. Blink-182: Neighborhoods
9. Limp Bizkit: Gold Cobra
10. Björk: Biophilia

FILM:
1. Michel Gondry: Zelený sršeň
2. David Gordon Green: Princ a pruďas
3. David Yates: Harry Potter a Relikvie smrti - část 2
4. Gavin O´Connor: Warrior
5. Zack Snyder: Sucker Punch
6. Nicolas Winding Refn: Drive
7. Kenneth Branagh: Thor
8. Paul Feig: Ženy sobě
9. Woody Allen: Půlnoc v Paříži
10. Tarsem Singh: Válka Bohů

SINGL (download):
1. DJ Fresh: Louder
2. deadmau5: Raise Your Weapon
3. Modestep: To the Stars (Break the Noize & the Autobots Remix)
4. Adele: Someone Like You
5. Nero: Promises
6. Britney Spears: Hold It Against Me
7. Chase & Status: Time
8. Rusko: Everyday (Netsky Remix)
9. Modestep: Sunlight
10. Nero: Guilt
11. The Qemists: Take It Back
12. Katy Perry: The One That Got Away
13. Modestep: Feel Good
14. Chase & Status: Flashing Lights
15. High Contrast: The First Note Is Silent
16. Katy B: Broken Record
17. Skrillex: First of the Year (Equinox)
18. Pendulum: Crush

VIDEOKLIP (playlist): 
1. DJ Fresh ft Sian Evans - 'Louder' (dir. Ben Newman)
2. High Contrast feat Tiësto and Underworld - The First Note Is Silent (dir. Lincoln Barrett)
3. James Blake - Lindisfarne (dir. Martin de Thurah)
4. Rusko- Everyday (dir. Jason Miller)
5. Linkin Park - Burning In The Skies (dir. Joe Hahn)
6. James Blake - A Case of You (dir. Seb Edwards)
7. Chase & Status - Time ft. Delilah (dir. Lindy Heymann)
8. Katy B - Broken Record (dir. Jamie Thraves)
9. Pendulum 'Crush' (dir. Tim Qualtrough)
10. Skream & Example - Shot Yourself In The Foot Again (dir. Example & the Chambers Brothers)
11. Nero - Crush On You (dir. Ed Banger)
12. Chase & Status, Sub Focus - Flashing Lights ft. Takura (dir. Ben Newman)
13. Rusko - Everyday (Netsky Remix) (dir. Shutter Photography)
14. Modestep - To The Stars (Break The Noize & The Autobots Remix) (dir. Liam Underwood)
15. The Qemists (feat. Enter Shikari) - 'Take It Back'(dir. Stuart Birchall)
16. Modestep - Feel Good (dir. Josh Friend & Tony Friend)
17. First Of The Year (Equinox) - Skrillex (dir. Tony Truand)
18. Modestep - Sunlight (dir. Josh Friend & Tony Friend)
19. Cutline - Runnin' (Ft. Belle Humble) (dir. Pilot Records)
20. Magnetic Man - Getting Nowhere ft. John Legend (dir. Diamond Dogs)

SERIÁL
1. Jak jsem poznal vaši matku S06/S07
2. Teorie velkého třesku S04/S05
3. Městečko South Park S15
4. Californication S04

KNIHY:
1. David McRaney: You Are Not So Smart
2. Michael Ruse: Charles Darwin
3. Nick Lane: Vývoj života

[Edit: Mimochodem, pokud byste se chtěli off-line vrátit k libovolnému článku z tohoto blogu, můžete si stáhnout sbírku všech textů za rok 2011 ve formátu MOBI. Hezký nový rok!]


  
  

pátek 23. prosince 2011

Byl Kim Čong-il zlý bratr Ježíše Krista?

Anonymní autor textu tzv. Evangelia podle Matouše (asi 85 n.l.) ukazuje, že Ježíšovo narození doprovázelo mnoho zázraků. Svatý Jozef, který chtěl v záchvatu žárlivosti opustit svou těhotnou snoubenku Marii se zázračně uklidnil až tehdy když se mu zjevil anděl a oznámil mu: „neboj se přijmout Marii za svou manželku, neboť co v ní bylo počato je z Ducha svatého.“ (Mt 1,20) Po Ježíšově narození vyšla také zázračná hvězda, která vedla mudrce z východu ke svaté rodině tak, že „šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě“ (Mt 2,9). Hospodinův anděl se zjevil také mudrcům, kterým poradil, aby porušili svůj slib a nevraceli se k Herodovi, kterému měli oznámit, kde nalezli právě narozeného krále židů. Svaté rodině se anděl zjevil, když jim poradil, aby utekli do Egypta a později, po Herodově smrti, je povolal zpět do Izraele. Za malý zázrak lze také považovat fakt, že cesta z Izraele do Egypta a zpět jim trvala pouze týden a nikoliv dvakrát čtyřicet let jako Mojžíšovi.

K jinému anonymnímu autorovi, autorovi Evangelia podle Lukáše (asi 85 n.l.) se bohužel žádné zprávy o Jozefově zjevení, o mudrcích z východu, o zázračné putující hvězdě, o Herodovi nebo o cestě svaté rodiny do Egypta a zpět nedostaly. Místo nich nám však nabízí mnoho úplně jiných znamení, které Ježíšovo narození doprovázely. Především díky jeho zprávě víme, že početí z Ducha svatého bylo v Ježíšově době mnohem obvyklejší než je tomu dnes - z Ducha svatého totiž počala například i Mariina příbuzná Alžběta, matka Jana Křtitele. Dle autora Evangelia podle Lukáše se sice Jozefovi žádný anděl nezjevil, na druhou stranu se ale boží posel zjevil alespoň jeho snoubence Marii a předpověděl, že se ji narodí syn. Tentokrát však nešlo o nějakého bezejmenného Anděla Páně, nýbrž o anděla Gabriela osobně. Je také pravda, že malému Ježíšovi se podle tohoto autora sice nepřišli poklonit žádní vznešení mudrci které by vedla zázračná hvězda, hold mu však přišli složit alespoň pastýři, kteří nocovali nedaleko a kterým se zjevily nebeské zástupy, aby jim zvěstovaly radostnou novinu narození spasitele.

Je veliká škoda, že autoři zbývajících dvou evangelií, Evangelia podle Marka (asi 70 n.l.) a Evangelia podle Jana (asi 100 n.l.) o Ježíšově narození mlčí a o žádných dalších, úplně jiných zázračných událostech nás bohužel nepoučují. Evangelium podle Marka a Evangelium podle Jana začínají svorně až Ježíšových křtem v dospělém věku. Co je možná vůbec největší škoda je fakt, že žádné zázračné okolnosti Ježíšova narození nezmiňuje v celém svém díle ani Pavel z Tarsu, autor epištol, které jsou svým původem časově nejbližší době Ježíšova života a které byly napsány dříve než samotná evangelia (asi od roku 50 n.l.).

Mnoho křesťanů chápe různé zázračné události doprovázející Ježíšovo narození za důkaz Ježíšova božského původu. Správně se ateistů ptají: „Pokud byl Ježíš podvodník a obyčejný člověk, jak to, že jeho narození doprovázely různá zjevení a nebeské úkazy?“. Pokud však Bůh vykonal všelijaká znamení v době narození svého dobrého syna Ježíše, pak vzniká otázka „Kdo to byl Kim Čong-il?“. Právě narození Kim Čong-ila totiž doprovázely zázraky, které svou působivostí daleko překonávají ty evangelijní. Kim Čong-il se narodil v únoru roku 1942 v prosté chaloupce na nejvyšší severokorejské hoře Pektusan. Jeho narození přitom nedoprovázela jen nová jasná hvězda jako tomu bylo v případě Ježíše. S Kimovým narozením se navíc zázračně změnilo roční období, když v okamžik jeho narození skončila zima, přilétly vlaštovky, které zpívaly překrásné písně a všechny stromy a rostliny rozkvetly nádhernými květy. Nad horou se také objevila zázračná dvojitá duha. Ateisté a skeptici někdy tvrdí, že zázraky z Ježíšovy primitivní doby si pověrčiví lidé mohli domyslet až dodatečně. Zde ale máme příklad zázraků z relativně moderního státu v roce 1942.

Podle starobylé tradice tajných učení křesťanské moudrosti neměl ve skutečnosti Bůh jen jednoho dobrého syna Ježíše. Podle vědění mnoha zasvěcených křesťanských učitelů měl Ježíš tajemného zlého bratra, se kterým se má dělit o vládu nad veškerenstvem: zatímco Ježíšovi bylo vyhrazeno místo po Boží pravici, jeho bratr má sedět po Boží levici. Christopher Hitchens, publicista který zemřel tři dny před Václavem Havlem, často označoval Boží království za "nebeskou Severní Koreu", která si libuje v nepřetržitém totalitárním dohledu nad jednáním a myšlením všech lidí na světě. Když se dobře zamyslíme nad mystickým učením o vládě dobrého a zlého syna božího a připočteme-li k tomu božské zázraky, které doprovázely jak narození Ježíše tak narození Kim Čong-ila, pak snadno dojdeme k přesvědčení, že Boží království dnes už nemusí být "nebeskou Severní Koreou" pouze v metaforickém smyslu. Může jít o doslovnou pravdu.

EDIT: Na článek odkazoval Filip Tvrdý v blogpostu North Korea: Secrets and Lies.

čtvrtek 22. prosince 2011

Jak předcházet tragédii obecních statků?

ÚVOD
Pokud jde o řešení ekologických problémů, máme tendenci hledat je u odborníků na ekologii a životní prostředí. Na této tendenci není nic tajemného - víme že cukrář vyrábí cukrlata, že zedník staví zdi a od ekologa tak oprávněně očekáváme, že vyřeší ekologické problémy. Ekonomové by pro nás byli v ekologických otázkách naopak nejspíše až naší poslední volbou. Podle běžné představy ekonomové celé bohatství neživé ale i živé přírody redukují na pouhé zdroje. Tento pragmatický přístup ke kráse přírodního světa prý přitom podporuje kořistnictví a nemůže tak být řešením ekologických problému, protože je jejich příčinou. Podle lidové představy tvoří ekologičtí aktivisté a ekonomové dva nepřátelské tábory s odlišnými morálními profily - zatímco první káží ohleduplnost k životnímu prostředí a skromnost, ti druzí přírodu ničí a podporují chamtivost.
Když se zajímáme o úspěchy, kterých bylo v oblasti ochrany přírody dosaženo, zjistíme, že s přínosem ekonomů a ekologických aktivistů je to přesně naopak než bychom očekávali. Idealističtí ekologičtí aktivisté nedosáhli téměř ničeho a nejhorším ekologickým problémů jako je znečišťování ovzduší jsme dokázali čelit až tehdy, když se problému chopili přízemní ekonomové a založili vědu s názvem enviromentální ekonomie, kterou např. Nordhaus se Samuelsonem považují za jednu z nejdůležitějších aplikací současné ekonomie. Patrně nejproslulejší enviromentální ekonomkou je pak Elinor Ostromová, vědkyně, které se v roce 2009 jako první ženě v dějinách podařilo získat Nobelovu cenu za ekonomii (jejich 63 předchůdců byli bez vyjímky muži). Nobelova nadace přitom ocenila její mnohaletý výzkum, který se věnoval tzv. tragédii obecních statků (tragedy of commons). Právě tomuto tématu bych se ve své práci rád věnoval.
V teoretické části bych rád představil klasický text Gerretta Hardina The tragedy of the commons z roku 1968 a ukázal, že racionální rozhodování mnoha ekonomických agentů může ve specifických situacích vést nikoliv ke společnému dobru, ale k ekonomické a ekologické katastrofě. Vysvětlím také, že těmito specifickými situacemi jsou situace, které zahrnují jednání, jenž je zatížené tzv. externalitami.
V praktické části ukážu, že popis mechanismu vzniku tragédie obecních statků dobře popisuje mechanismus vzniku některých palčivých ekologických problému jako je rozšiřování pouští, nedostatek vody v suchých oblastech, nadměrný rybolov nebo ústup deštných pralesů. Představím také čtyři možné návody na to, jak tragédii předcházet - (1) apelovat na morální cítění lidí využívající obecní statek, nebo obecní statek (2) zestátnit, (3) zprivatizovat nebo (4) převést do komunálního vlastnictví.
1 TEORETICKÁ ČÁST
1.1 Racionální rozhodování agentů nutně vede k tragédii obecných statků
Chytlavé slovní spojení "tragédie obecních statků" poprvé použil biolog Garrett Hardin v kratičkém článku The tragedy of the commons: The population problem has no technical solution; it requires a fundamental extension in morality z roku 1968, který vyšel v nejprestižnějším světovém vědeckém časopise Science. V tomto článku jev ilustroval na příkladě obecních pastvin a snažil se popsat, proč pastviny, které jsou obecním majetkem trpí přepásáním. Navrhl, abychom si představili vesnici, ve které krom soukromých pastvin existují i tzv. obecní pastviny (commons), na kterých může pást svůj vlastní dobytek kdokoliv. Vycházel přitom z analýzy ekonomického rozhodování jednotlivého člověka, který uvažuje, zda své stádo pasené na obecní pastvině rozšířit. Napsal:
Jakožto racionální bytost se každý majitel krav snaží maximalizovat svůj užitek. Explicitně nebo implicitně, více nebo méně vědomě se ptá: „Jaký to pro mě bude mít užitek, když na pastvu přidám jeden kus dobytka?“ Tento užitek má pozitivní a negativní komponentu:
(1) Pozitivní komponentou je funkce výnosu z jednoho zvířete. Protože majitel krávy obdrží veškerý zisk z prodeje zvířete navíc, pozitivní užitek se blíží +1.
(2) Negativní komponentou je funkce zvýšeného přepásání, které další zvíře způsobuje. Protože však efekt přepásání sdílí všichni majitelé krav, negativní užitek pro kteréhokoliv majitele krav, který se rozhoduje, je pouze zlomek -1.
Sečtením obou komponent částečného užitku racionálně uvažující majitel stáda zjistí, že neprohloupí, rozšíří-li své stádo o další zvíře. A o další. A o další... K tomuto závěru dojde i každý další majitel, který sdílí obecní pastvinu. A v tom spočívá ta tragédie. (…) Všichni zúčastnění uhánějí vstříc své zkáze, přičemž každému jde o co největší osobní zisk ve společnosti, jež věří ve svobodné zacházení s obecním majetkem. Svobodné kořistění společného majetku přináší zkázu všem.


Racionální odpověď na otázku, zda stádo na obecní pastvině rozšířit tedy podle Hardina zní „rozhodně ano!“. Tragédie obecní pastviny pak spočívá v tom, že k ní dochází nutně - každý racionální ekonomický agent (každý majitel dobytka) bude své stádo na obecní pastvině rozšiřovat tak dlouho, dokud se obecní pastvina nepromění v pustou bahnitou pláň.
1.2 Tragédie obecních státu má příčinu v selhání trhu způsobeném externalitami
Mikroekonomie se jako vědecký obor etablovala, když Adam Smith v roce 1776 publikoval své Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. V této knize použil slavnou metaforu „neviditelné ruky trhu“, ruky která člověka, jež sleduje své sobecké cíle neodvratně vede k přispívání ke společnému dobru. I Adam Smith přitom věděl, že trh takto nefunguje vždy a že sledování sobeckých zájmů někdy nevede k dosažení společného dobra - v ojedinělých případech může vést působení trhu ke katastrofě. Příkladem takové situace je právě situace sobeckých majitelů krav, kteří neodvratně decimují obecní pastvinu.
Podle ekonomů mají mnohé z ekonomických aktivit, které vedou k nepříjemným důsledkům společné to, že jsou zatížené tzv. externalitami. Podle slovníčku pojmů v Ekonomii Samuelsona a Nordhause jsou externality:
aktivity, které přinesou užitek či újmu ostatním a to bez toho, že by za ni dané subjekty platily, nebo byly za újmu kompenzovány. Externality vznikají v situacích, kdy se soukromé náklady a přínosy nerovnají společenským nákladům a přínosům. Člení se na kladné a záporné externality, resp. vnější kladné úspory a vnější záporné úspory..
Jak jsme si ukázali v dlouhé citaci z Hardinova textu, majitel dobytka, který se rozhoduje, zda své stádo na pastvě rozšířit vlastně provádí analýzu nákladu a výnosů. Jak píše sám autor, další kus dobytka na zatím nespasené obecní pastvě majiteli přinese nenulový soukromý výnos (v podobě masa nebo mléka, které kráva z trávy vyrobí) a de facto nulový soukromý náklad.
Když se ale podíváme na definici externalit, zjistíme v čem spočívá problém. Další kus na pastvině majiteli sice přinese nulový soukromý náklad, společenský náklad ale rozhodně nulový není. Tráva, kterou vlastnili všichni je pryč a proměnila v maso nebo mléko. Maso nebo mléko ale už nevlastní všichni, nýbrž jen majitel té konkrétní krávy. Ti, kteří přišli o trávu ale nejsou majitelem krávy nijak kompenzováni – jde o klasický případ externality.
Když se nad problémem zamyslíme ještě hlouběji narazíme na další problém. Nejde jen o to, že lidé, kteří by mohli pást na obecní pastvině nedostávají kompenzaci od lidí, kteří trávu spásají. Fakt, že majitel krav nenese všechny skutečné náklady vede k tomu, že cena masa a mléka je nižší, než by ve skutečnosti měla být, což vede k tomu, že lidé jsou ochotni nakoupit více mléka a masa. Tento tlak pak vede majitele krav k ještě většímu rozšíření stád a tragédie obecních statků se jen prohlubuje.
2 PRAKTICKÁ ČÁST
2.1 Tragédie obecních statků v praxi
Příklad se kterým jsem až doposud pracoval, tj. chov krav na obecních pastvinách, asi sotva kdo pokládá za palčivý ekologický problém současnosti. S takovou výtkou vřele souhlasím a je třeba upozornit, že prozatím jsme se snažili pouze porozumět mechanice tragédie obecních statků a to tak, že jsme si důkladně představili klasický Hardinův příklad.
Závažných ohrožení životního prostředí, které tragédie obecních statků může způsobit je nepřeberné množství. Jde například o vyčerpání sdílených vodních zdrojů v suchých oblastech, zánik pralesů v důsledku mýcení, žďáření a nadměrné těžby dřeva, nadměrný rybolov, pytláctví způsobující vyhynutí vzácných druhů nebo rozšiřování pouští způsobené spásáním vegetace na územích jejich hranic.
2.2 Čtyři možné způsoby řešení tragédie obecních statků
V praktické části bych především rád představil čtyři klasické návrhy řešení problému obecních statků, které mají pomoci předejít jejich tragédii. Jeden z návrhů bude enviromentalistický a tři další budou návrhy enviromentální ekonomie. Zatímco enviromentalistický návrh bude spočívat v pokusu o morální obrodu a překonání lidského sobectví, tři návrhy enviromentální ekonomie mají společné to, že se (po vzoru Adama Smitha) pokouší využít přirozený lidský sklon ke sledování sobeckých cílů a využít ho k dosažení společného dobra.
Je přitom vhodné připomenout si, jak vlastně vypadá klasická podoba ekonomického řešení problému externalit. Nejefektivnější způsob, který enviromentální ekonomové navrhli spočívá v tzv. internalizaci externalit. Jde v podstatě o snahu udělat ze společenských nákladů náklady soukromé. Majitel krav při analýze nákladů a výnosů zjišťuje, že soukromé náklady na rozšíření stáda na obecní pastvině jsou téměř nulové a tento poznatek je základem jeho rozhodnutí stádo rozšířit. Nejlepší způsob jak jeho rozhodnutí stádo rozšířit zvrátit spočívá v tom, že ho donutíme nést společenské náklady, které jeho krávy na obecní pastvině způsobí. Jak je zřejmé, v jádře všech řešení enviromentálních ekonomů bude, že obecní pastvina se musí stát majetkem, který bude mít někdo ve vlastnictví.
2.3 Řešení 1: Majitelé dobytka se musí začít chovat morálně
Podle některých lidí je moderní člověk v mravní krizi. Zatímco naši předkové prý byli vždy ochotni se s ohledem na přírodu uskromnit, moderní člověk ji bezohledně drancuje když se žene za luxusem, který nepotřebuje. Místní pobočka organizace Greenpeace ve vesnici z Hardinova příkladu by přepásání obecní pastviny mohla řešit tak, že by vytiskla nějaké letáky. Mohla by taky uspořádat „Demonstraci proti chamtivosti majitelů dobytka“ a nebo napsat filozofickou esej, ve které by se ukazovalo, že trvale udržitelné spásání obecní pastviny je podle etiky novou mravní povinností každého osvíceného majitele krav. Že by takové počínání bylo vzhledem ke změně chování majitelů krav zoufale impotentní je dle mého názoru samo sebou evidentní a není tak potřeba je nějak dokládat.
2.4 Řešení 2: Obecní statek je třeba zestátnit
Podle méně naivních environmentalistů a podle špatných ekonomů je třeba obecní statek převést do majetku státu, protože jedině silný stát dokáže zabránit jeho drancování. Státní úředník by pak měl určit jak moc může být zdroj využíván a kolik se za jeho využívání bude platit. Na příkladě obecní pastviny by to znamenalo, že úředník určí kolik kusů dobytka se bude moct pást a kolik za pastvu majitel dobytka zaplatí. Externalita by tak byla internalizována prostřednictvím fixních poplatků, které by majitelé dobytka platily státu. Mezi proponenty této myšlenky patřil i samotný Gerrett Hardin, který se domníval, že svobodné rozhodování racionálních ekonomických agentů vede k tragédii obecních statků nevyhnutelně a tvrdil, že:
pokud má být v přelidněném světě zabráněno drancování, lidé musí být ovlivněni korektivní silou, která se nachází mimo jejich duši, „Leviatanem“ abych použil Hobbesův termín.
Za tímto názorem stojí hobbesovské přesvědčení, že člověk je z přirozenosti sobecký a že ke kooperaci může být donucen pouze silou. Právě silný stát má lidi donutit, aby se zdroji hospodařili trvale udržitelným způsobem. V praxi by státní úředník např. mohl kontrolovat, zda rybáři nepřekročili povolený počet ulovených ryb, nebo by mohl řídit přírodní rezervaci a omezovat počet antilop, které bude možné ulovit.
Obecným argumentem proti řešení znárodněním je, že přeceňuje schopnost byrokratů odhadovat, jaké řešení je optimální (jak zjistit kolik ryb se bude moc ulovit?) i schopnost vlády vymáhat dodržování pravidel a odhalovat jejich překročení. Státní správa znárodněných obecních statků je tak personálně a finančně náročná, jejich rozhodnutí nemusí být optimální a nemusí být ani příliš efektivní ve vymáhání dodržování pravidel.
2.5 Řešení 3: Obecní statek je třeba privatizovat
Podle názoru další skupiny autorů je třeba obecní statky privatizovat. V případě obecních pastvin by to znamenalo pastvinu znárodnit a pak ji buď prodat do soukromých rukou, nebo rozdělit na části a ty přidělit majitelům dobytka. Výsledkem tohoto zákroku by měl být vznik jasných majetkových práv. Externalita v podobě přepásání by se pak „ztratila“ protože přepásáním vlastní pastviny by majitel pastviny škodil pouze sám sobě a tato škoda by tak byla součástí jeho účetnictví.
Podle Ostromové však není vůbec jasné jak privatizovat jiné obecní statky než je půda nebo les. Problém by například nastal v situacích, kdy například více zemědělců sdílí vodní zdroj. Podobný problém nastává u mořského rybolovu – jak by bylo možné privatizovat hejna ryb?
2.6 Řešení 4: Obecní statek je třeba převést do komunálního vlastnictví
Čtvrtou alternativou je alternativa Elinor Ostromové, která za své výzkumy v oblasti obecních statků získala v roce 2009 Nobelovu cenu. Ta tvrdí, že autoři, kteří se domnívají, že trh nebo stát jsou všelékem, který problém obecních statků snadno vyřeší celý problém zjednodušují. Oproti Hardinovu názoru, že tragédie obecních statků je nevyhnutelná věří, že lidé jsou schopni tragédii zabránit tak, že si jako komunita stanoví pravidla a vymůžou si jejich dodržování. Obecní statek tak není třeba znárodnit nebo privatizovat, stačí když se stane komunálním vlastnictvím.
V případě obecní pastviny by měla za to, že samotní majitelé dobytka na základě svých zkušeností nejlépe určí kolik kusů dobytka komunální pastvina uživí a že ve srovnání se státním úředníkem budou také mnohem účiněji odhalovat a sankcionovat podvodníky. V případě malé komunity je trestem za podvod už ztráta sociálního statutu, když se o podvodníkovi rozkřikne že je podvodníkem. Tato metoda je také méně nákladná než metoda zestátnění, protože správu komunálního majetku vykonávají samotní majitelé dobytka a ušetří se tak všechny výdaje na plat úředníka a ostatní náklady. Řešení prostřednictvím komunálního vlastnictví od státu vlastně nevyžaduje více než efektivně fungující soudy, které by řešily situace, které nedokáže řešit komunální arbitr.
Případ dobře fungujícího komunálního vlastnictví popisuje Matt Ridley:
Poblíž španělské Valencie se na 15000 farmářů dělí o vodu z řeky Turia podle pravidel, která jsou stará nejméně 550 a možná ještě více let. Každý farmář, když na něho přijde řada, odčerpá ze zavlažovacího kanálu tolik vody, kolik potřebuje, a pečlivě s ní hospodaří. Od podvádění ho odrazuje pozorný dohled jeho sousedů žijících po proudu a proti proudu kanálu. Pokud dojde ke sporu, odvolají se farmáři k soudu Tribunal de las Aguas, který se schází ve čtvrtek ráno před apoštolským portálem valencijské katedrály. Záznamy z jeho jednání, jež se dochovaly nepřetržitě od 15. století, dokazují, že ke sporům dochází zřídka.
Instituce přitom nefunguje jen v Evropě, ve skutečnosti je úspěšná ve všech koutech světa. Mezi další Ridleyho příklady patří lov humrů v americké státě Maine, připouštění ovcí na severoanglickém vřesovišti Pennie moors, správu některých japonských a švýcarských lesů, příbřežní rybolov u tureckého města Alanya, nebo tři pečlivě obhospodařované pančajáty v severoindickém okrese Kumaon.
ZÁVĚR
Kontroverze, kterou jsme se zabývali především spočívá v otázce, jaké řešení nejlépe předchází tragédii obecních statků. Práce uveřejněné před rokem 1990, tj, v době před publikací Governing the Commons: The evolution of institutions for collective action Elinor Ostromové se hlásily buď k řešení prostřednictvím privatizace nebo k řešení prostřednictvím znárodnění. Je zřejmé že rozhodování mezi těmito dvěma alternativami muselo být ideologicky zatížené. Lze očekávat, že američtí republikáni hájili spíše řešení prostřednictvím privatizace, kdežto demokraté pravděpodobně navrhovali znárodňování a otázka obecních statků tak byla spíš politickým než technickým problémem. Jedním z přínosu Ostromové bezpochyby bylo to, že diskuzi o obecních statcích přivedla od ideologie zpět k faktům. Novou masivní evidenci pro užitečnost komunálního vlastnictví obecních statků z oborů na hranici antropologie, etnografie a enviromentální ekonomie, ale také experimenty založené na teorii her nebylo možné ignorovat.
Když se ohlédneme zpět, všimneme si, jak nepřiměřeně pesimistický byl vlivný Hardinův názor, že tragédie obecních statků je nevyhnutelná. Králi Oidipovi se v nejslavnější řecké tragédii přes veškeré jeho racionální úsilí o změnu svého osudu nepodařilo vyhnout naplnění proroctví, které předpovědělo, že zabije svého otce a vyspí se se svou matkou. Podobně Hardin prorokoval: pokud se člověk rozhodne vlastnit obecní statky společně s jinými lidmi, dospěje k tragédii a nezáleží přitom na tom, jak moc se bude pokoušet svůj osud díky svému rozumu změnit. Názor Ostromové je nejenom mnohem optimističtější ale také bližší pravdě – lidé jsou ochotni vzájemně spolupracovat a jsou ochotni chovat se k jiným hezky a spravedlivě třeba už jen proto, aby si o nich druzí nemysleli nic špatného. Je až s podivem, jak snadno podlehla celá generace diskutujících Hardinovu skandálně pesimistickému názoru na lidskou schopnost vzájemně se domluvit. 

pátek 11. listopadu 2011

Rozleptá kyselina darwinismu bohemistiku?

I já jsem si nakonec vyzkoušel aktivitu, které si jinak rádi oddávají studenti humanitních věd. Jde samozřejmě o populární sport s názvem "knížku za recenzi" a v dnešním blogpostu bych vás tak rád odkázal na svůj stručný text Úspěchy evoluce v deseti bodech (název je redakční), který najdete na stránce časopisu Lógr. Hlavní ambicí mé "recenze" knihy Vývoj života biochemika Nicka Lanea pro časopis mladých bohemistů (ve kterém můžete narazit spíše na texty typu "zamyšlení nad edičním přístupem k souborným spisům Jakuba Demla") přitom bylo předat poselství, že "evoluční biologie je sexy" a pokročilé čtenáře proto prosím o shovívavost.

Článek je v kontextu mých blogových příspěvků vyjimečný zejména tím, že prošel jazykovou a slohovou korekturou, takže to konečně alespoň vypadá jako kdybych chápal co to jsou čárky a k čemu se ty věci ve větách používají. Za přehlédnutí textu  a za příležitost text vůbec napsat děkuju Stefanu Segimu. Krom toho jsem byl po dlouhé době nucen napsat článek, který měl zadán omezený rozsah. Přestože zásada kreativního psaní kill your darlings hodně bolí, zdá se mi, že by její důsledná aplikace mohla blogu z dlouhodobého hlediska velmi prospět. I tak bych ale rád věnoval alespoň minutu ticha své bystré analýze toho, proč je minimalistická obálka Lucie Mrázové s metaforou schodů tak krásná a tak zavádějící, nebo skvělému úvodnímu odstavci o biofílii kterou všichni trpíme. Nejen tyto dva ale i mnoho dalších segmentů bylo před dokončením textu bez milosti popraveno.

Když už budete na stránkách časopisu Lógr, musím vám také doporučit dva nesmírně svěží, vtipně a čtivě napsané články fanouška poststrukturalismu, velmi velmi velmi nadějného mladého metodologa historiografie a mého nejlepšího kamaráda navždy se kterým jsme přednedávnem odkryli ontologickou pravdu, že bytovka vždy již předchází ubytování. Články Václava Smyčky s názvy Bifidus ActiRegularis a Tělo a význam – topologie těla mě nikdy nepřestanou bavit.

neděle 9. října 2011

Seriál Terapie není tak úplně reklamou na psychologa

Konečně je to tady a já můžu napsat blog na který jsem se moc dlouho těšil. První díl Terapie, české mutace seriálu, na jehož americkou verzi nedám dopustit bude uveden v předpremiéře dnes 9. 10 . 2011 v osm hodin večer na HBO. Že jde o velkou televizní událost dokládá i to, že placené vysílání HBO přešlo právě kvůli premiérovému dílu Terapie dočasně do módu FREE preview a až do pondělního rána je bezplatně přístupné všem divákům. Americká verze In treatment (V odborné péči) za kterou stál syn největšího žijícího klasika světové literatury G. G. Marquéze a která získala dvě ceny Emmy, jeden Zlatý Glób a jednu cenu sdružení scénáristů WGA je shodou okolností mým druhým nejoblíbenějším seriálem (hned po nepřekonatelném Everwoodu) a jsem proto opravdu zvědavý na to, jak moc se česká verze nakonec povedla.

Třicetiminutové díly seriálu budou vycházet každý všední den v 20:00 po dobu devíti týdnů. Celkem jich tedy bude odvysíláno 45. Od ponděli do čtvrtka se hlavní hrdina, psycholog Marek (Karel Roden) bude setkávat s klienty a v pátek bude docházet za svou supervizorkou. Divák tak sleduje pokroky v terapii tří jednotlivých klientů (zdravotní sestra Sandra v pondělí, důstojník Igor v úterý, gymnastka Linda ve středu) a jednoho páru (Jana a Michal ve čtvrtek). Ze všeho nejzajímavější jsou ale páteční díly se supervizorkou Ditou, ve kterých se dozvídáme o problémech v osobním životě hlavního hrdiny a o tom, co si doopravdy jako profesionál i jako člověk myslí o svých klientech. Díky patečnímu dílu tak celý seriál nejenom drží pohromadě, ale zároveň ho také obohacuje o téma dekonstrukce mýtu vševědoucího psychologa, který nezaujatě, profesionálně a neomylně analyzuje problémy svých klientů.

Je třeba říct, že seriál si sice až úzkostně zakládá na odbornosti a klade si za cíl co nejvěrněji pracovat s procesy, které se uplatňují v psychodynamické terapii ale potěšení ze sledování seriálu nutně nepředpokládá ani tak víru ve psychoanalýzu, jako spíš schopnost ocenit dobře napsanou detektivku. Přestože bohužel nejsem příznivcem terapií založených na pseudovědě musím uznat, že všechny ty cesty do hlubin nevědomí skrz obrané mechanismy a krycí vzpomínky k vytěsněným obsahům a neuvědomělým motivacím jsou divácky velmi atraktivní. Seriál o psychodynamické terapii je rozhodně atraktivnější než seriál o kognitivně behaviorální terapii, který by mohl divákům mohl nabídnout pouze tak nudné atrakce jako je sezení u pracovního stolu, vyhodnocování záznamových archů a plánování expozic in vivo. Ve své podstatě je Terapie jakousi psychodetektivkou a návyková je právě proto, že v prvních dílech sbíráme indicie, které jsou ze začátku pouze příslibem, že do sebe všechno nakonec krásně zapadne. Stopy nás tentokrát pouze nepřivedou k odhalení vraha, nýbrž (alespoň v některých případech) právě k vytěsněným obsahům.

Scény z terapeutovy praxe

Téměř před 40ti lety, v roce 1974, uvedla švédská televize TV2 nesmírně progresivní a sebevědomou šestidílnou minisérií Scény z manželského života o lásce a rozpadu vztahu dvou velmi inteligentních lidí - experimentálního psychologa Johana a rozvodové právničky Marianny. Její autor, kultovní režisér a scénárista Ingmar Bergman později v jednom rozhovoru oznámil, že s uvedením série v televizi v roce 1974 korelovalo zdvojnásobení počtu rozvodů švédských párů. Dvojnásobně se prý také zvýšil počet párů, které vyhledali odbornou pomoc v manželské poradně.

Seriál Terapie, který na české HBO oficiálně startuje při příležitosti Světového dnu duševního zdraví Bergmanovy Scény z manželského života v lecčem připomíná. Obě televizní série pracují s minimálním počtem postav které nedělají prakticky nic jiného, než že sedí v pokojích a vedou závažné rozhovory. Emoce postav se na diváky přenášejí prostřednictvím dlouhých detailních záběrů do tváří hrdinů. Oba seriály také stojí hlavně na naprosto brilantním, do nejmenších detailů propracovaném scénáři a na bezchybných hereckých výkonech. A u obou seriálů navíc platí, že nejde o žádnou oddechovou zábavu - v obou se říkají věci, ze kterých mrazí a oba obsahují nesmírně silné katarzní momenty.

Aby nebylo podobností málo, začali tvůrci a publicisté v článcích o seriálu Terapie opatrně spekulovat o možných společenských dopadech a o osvětové roli, kterou seriál Terapie může sehrát. Podle jejich názoru by seriál mohl mimo jiné změnit způsob jakým široká veřejnost na psychologii nahlíží a mohl by pomoct destigmatizovat lidi, kteří do terapie dochází. Někteří navíc nesměle naznačují, že by seriál mohl z psychohygieny a emočních poruch udělat téma o kterém se bude mluvit. Tato úvaha se nabízí - stejně jako se v roce 1974 staly ve švédských domácnostech tématem partnerské vztahy a nespokojenost v manželství, tak by se v českých domácnostech mohly stát tématem nespokojenost se životem a emoční problémy.

Realita místo reklamy

Domnívám se, že názor, že by seriál do jisté míry mohl změnit společenskou atmosféru panující kolem témat jako je psychoterapie není úplně přitažený za vlasy. Seriál má celkem 45 dílů a lze proto předpokládat, že bude mít dost času na to, aby u diváků mimovolně názory na problémy týkající se duševního zdraví formoval. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že seriál rozhodně není nějakou bezduchou reklamu, která by terapii představovala jako zázračné řešení všech obtíží a která by do terapie přivedla zástupy lidí. Na základě znalosti tří řad americké verze seriálu lze počítat s tím, že ani v české verzi všichni klienti nemusí nutně dosáhnout trvalého zlepšení a že průběh některých terapií může spíše vyšumět do ztracena.

Vyznění seriálu krom toho docela dobře podporuje běžnou lidovou představu o psycholozích, kterou známe například z vtipu, podle kterého spočívá rozdíl mezi sociology a psychology v tom, že sociologové mají problém se společností a psychologové zase problém sami se sebou. Jedním z nejpropracovanějších témat seriálu jsou krom toho pochybnosti hlavního hrdiny o smyslu a efektivitě psychoterapie: někteří klienti skutečně dosáhnou v terapii pokroků, ale pokroků dosáhnou i někteří lidé bez terapii. Ani v případě úspěšných klientů proto není tak jasné. zda je to doopravdy terapie, co jim pomohlo. Obecně lze říct, že seriál připomíná spíš než reklamu na terapii skeptické názory bývalé psychoterapeutky a heretické psycholožky Tany Dineeenové, která přispěla heslem Psychotherapy as Pseudoscience do prvního svazku Shermerovy skeptické encyklopedie a která hájí kontroverzní tezi, že zkušení psychologové, kteří stále věří v efektivitu psychoterapie podléhají sebeklamu.

Jediný dobrý důvod proč nevkládat v nějaký základní pozitivní osvětový vliv seriálu moc velké naděje je fakt, že seriál poběží „pouze“ na placeném kanálu, protože právě lidé z české HBO našli odvahu a prostředky aby seriál jako první dramatický seriál ve vlastní produkci vytvořili. Dá se tak předpokládat, že seriál se zatím masově nerozšíří a sledovat ho budou hlavně vysokoškoláci, kteří si ho stáhnou z internetových uložišť. Možná by ale práva k vysílání za několik let mohla zakoupit veřejnoprávní nebo některá z velkých komerčních televizí a pak by takové úvahy začaly být doopravdy aktuální. Takto načrtnutý vývoji bych velmi uvítal, protože jsem přesvědčený, že emoční poruchy jsou v současné době (kdy nehrozí hladomory a války) nejrozšířenější příčinou ochoty lidí věřit náboženským bludům znehodnocujících hodnotu jediného života který kdy budeme žít a  lžím podle kterých prý budeme jakožto hříšníci šťastní až potom co přežijeme svou vlastní smrt. Každý seriál, který podporuje přesvědčení, že nespokojenost se životem se řeší spíše prostřednictvím farmakoterapie a kognitivně behaviorální terapie než modlitbami a rozjímáním o pomíjivosti života má potenciál zvýšit well-being společnosti více než ten nejsměšnější sitcom.

EDIT: Z ukázky z pátečního dílu je jasné, že z hlavního hrdiny udělali čeští scénáristé rogeriána takže některé části příspěvku jsou zavádějící.

EDIT 2: Na článek odkazoval Filip Tvrdý v blogpostu Reiki Doesn't Work Either.


pátek 30. září 2011

30. září: Den rouhání

[edit 5. října 2011] Podělit se při příležitosti světového dne rouhání o svůj nejoblíbenější vtip tropící si legraci z náboženství je pro blogera skoro povinnost. Existuje jeden nesmírně populární ateistický mem, na který jsem narazil asi před rokem a který mi tehdy udělal (a dodnes dělá) obzvláštní radost. Nejlepší na memu Christianity: the belief that..., (kterým si můžete svůj mozek nechat infikovat níže v článku) je přitom fakt, že ukazuje, jak obtížné je někdy vidět svoje vlastní světonázorová přesvědčení z odstupu. 

Jednou z nejpozoruhodnějších schopností zbožných křesťanů je jejich překvapivě zachovalá schopnost kriticky hodnotit věroučné články jiných náboženství a odhalovat absurdity ve víře primitivních kmenů, starověkých polyteistů, scientologů, mormonů, hinduistů, buddhistů, muslimů nebo židů. Toto neuvědomělé intelektuální pokrytectví nejlépe ilustruje anekdota antropologa Boyera, která je v Božím bludu představena takto:
Boyer zkoumal Fangy, kamerunské etnikum, kteří věří že „čarodějnice mají jeden zvířecí orgán navíc, který v noci odlétá a ničí ostatním úrodu a pouští jim do krve jed. Čarodějnice prý také někdy pořádají obrovské hostiny, na nichž požírají své oběti a spřádají další útoky. Mnozí lidé vám budou vyprávět, že přítel jejich přítele na vlastní oči viděl čarodějnici, jak v noci letí na banánovém listu nad vesnicí a na nic netušící oběti vrhá kouzelné šipky.“
Boyer pokračuje osobním zážitkem:  „O těchto a dalších podivnostech jsem se zmínil u večeře v jedné cambridgeské koleji. Jeden z našich hostů, význačný cambridgeský teolog se na mě otočil a řekl: "Právě proto je antropologie tak fascinující a zároveň tak těžká. Musíte vysvětlit, jak lidé mohou věřit takovým nesmyslům. Zůstal jsem jako opařený. Konverzace se znovu rozeběhla, než jsem se zmohl na nějakou trefnou odpověď - která by se nesla v duchu třísek a trámů v očích."
[Dawkins, Richard: Boží blud, překlad Zuzana Gabajová]
Dawkins v textu své knihy navazuje zábavným výčtem několika absurdit, kterým cambridgeský teolog podle jeho názoru pravděpodobně věřil. Můj oblibený mem o který se s vámi chci podělit ale obsahuje mnohem komprimovanější a komičtější seznam, který ale přitom dokonale vystihuje samotné jádro křesťanství, na které kvůli všemožným sofistikovaným teodicejím a jemnůstkám týkajících se důkazů boží existence většinu času zapomínáme. Jedna z verzí tohoto memu vypadá takto:


což v překladu znamená:

Křesťanství:
Přesvědčení, že jakýsi vesmírný Židovský Nemrtvý může zajistit že nikdy neumřete pokud budete symbolicky jíst jeho maso a telepaticky mu vzkážete, že ho uznáváte jako svého pána aby z vaší duše mohl odstranit temnou sílu, která je součástí lidské přirozenosti protože mluvící had přesvědčil ženu vytvořenou z žebra aby pojedla z kouzelného stromu.

To dává smysl.

Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že tenhle popis není jenom nepřekonatelně směšný, ale že je taky tak soustředěný a přiléhavý že by křesťanům v deironizované podobě mohl sloužit mnohem lépe než Nikajsko-konstantinopolské krédo, protože se soustředí výhradě na udajně jedinou doopravdy důležitou křesťanskou nauku - nauku o spáse – a úplně ignoruje marginální záležitosti jako kdo se kdy z koho zrodil, kdo kde sedí a kdo z koho vychází. Na tomto jasném a srozumitelném popisu křesťanství v kostce se navic jasně ukazuje, že náboženství se daří výhradně tam kde je mlžení, nejasnost a nesrozumitelnost a že náboženství naopak hyne kdekoliv, kde se objeví srozumitelnost, úspornost a jasnost. Je evidentní, že křesťanství nelze na prostoru 400 znaků věrně popsat bez toho aby nebylo k smíchu.

pondělí 8. srpna 2011

Darwinismus není sekulární náboženství

Pokud jde o nakupování knížek, nepočítám se mezi fanoušky. Nejen že knížky stojí peníze, ale navíc zabírají místo v pokoji, jsou těžké při stěhování, svazují vás citovými pouty, které si k nim vytvoříte a co je na nich vůbec nejhorší: nepodporují fulltextové vyhledávání. Existují ale dvě edice z českých nakladatelství, které si velmi rád půjčuji z knihovny a kterými bych v budoucnu v případě potřeby dokázal zaplnit pár volných poliček. Obě přitom vynikají skvělým grafickým zpracováním obálek a precizní vázanou vazbou. Nakladatelství Odeon vydává prestižní beletristickou řadu Světová knihovna s obálkami Jana Šerýcha a Academia s přehledem vládne českým nakladatelstvím díky dokonalé designérské práci Pavla Růta na obálkách edice Galileo.

Darwinismus a náboženství

Když jsem před časem zjistil, že právě krásné v edici Galileo zanedlouho vyjde knížka z filozofie biologie, byl jsem bezmála u vytržení. Nejde jen o to, že jde o první plnokrevnou knihu z tohoto oboru v češtině. Její autor, Michael Ruse, se navíc prostřednictvím názvu zavázal věnovat ji jednomu z mých tří milovaných intelektuálních hrdinů z oboru vědy, Charlesu Darwinovi. Na knížku jsem po vydání několik dní číhal na stránce katalogu fondu knihovny a půjčil jsem si ji hned první den, kdy byla dána k dispozici. Radost jsem si přitom dopředu nenechal zkazit ani přesto, že jsem díky blogovým příspěvkům Filipa Tvrdého na blogu Massive Error dopředu věděl, že autor Michael Ruse je dobrým darwinistou s jedním velikým otazníkem.

Z knížky mám nakonec smíšené pocity, především proto, že některé části desáté a jedenácté kapitoly popírající tvrzení o neslučitelnosti náboženství a darwinismu mě doslova nadzvedávaly ze židle. Ruse se projevuje jako velmi pružný intelektuální gymnasta, když tvrdí něco tak přitaženého za vlasy, jako je tvrzení, že darwinistický popis vzniku náboženství se kterým přichází vědy jako jsou evoluční psychologie nebo sociobiologie může být popisem způsobu, jak o sobě dává Bůh člověku vědět. Darwinistické naturalistické vysvětlení původu náboženství proto prý nemusí vést k ateismu. Spíš může vést k lepšímu pochopení toho, jak konkrétně Bůh působí ve světě a jak přesně se nechává poznat. Za tak důvtipnou myšlenku by si Ruse bezpochyby zasloužil obdržet čestný titul z profesionálního lhářství od některé ze slavných teologických fakult nebo alespoň Templetonovu cenu.

Je skutečně pravda to, co se říká, totiž že ateista Ruse je jednou ze smutných obětí onoho druhu neuvědomělé intelektuální nepoctivosti, kterou jsme se v úvodu Božího bludu naučili rozpoznávat jako tzv. „víru ve víru“. Ze všeho nejvíce mě ale pobuřovala Ruseho neustále opakovaná mantra, podle níž dnes darwinismus usiluje o to stát se sekulárním náboženstvím. Takové tvrzení mi připadá dokonale absurdní. Jakkoliv je tato teze charakteristická pro nejrůznější věřící, je to přesto právě jeden z Ruseho článků, kterému vděčíme za to, že evoluční biologie je na anglické wikipedii uvedena spolu s komunismem a svobodným trhem jako příklad sekulárního náboženství.

Sekulární náboženství“ je oxymóron

Za prvé se domnívám že spojení „sekulární náboženství“ je protimluv. „Náboženství“ je systém přesvědčení, jejichž prostřednictvím se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu. „Sekulární“ je naopak z definice bez jakéhokoliv vztahu k supernaturálnímu světu. „Sekulární náboženství“ je tedy „systém přesvědčení, prostřednictvím kterých se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu aniž by se přitom jakkoliv vztahoval k supernaturálnímu světu“. A to je protimluv.

Uvědomuji si přitom, že logická spornost nějakého jména nebo popisu jen sotva přesvědčí křesťana (nebo "věřícího ve víru") o tom, že věc, kterou má toto jméno nebo popis označovat nemůže existovat. V jádře křesťanské teologie je řada podobných logických nesmyslů, které jsou eufemisticky označovány jako „tajemství víry“. Tvrzení trinitární teologie že „bůh je jedna bytost ale tři osoby“ lze ještě zachránit poukazem na to, že tato úctyhodná bohoslovecká disciplína boha vlastně správně diagnostikuje jako psychopata s vícečetnou poruchou osobnosti. Studium bible nám pro toto tvrzení předkládá ty nejlepší důkazy. Logickým nesmyslem už ale určitě je např. tvrzení, že Ježíš má dvě podstaty a že lidská a božská podstaty jsou v něm „sjednoceně ale nesmíšeně“.

Ze všeho nejproblematičtější logický lapsus je pak pochybné tvrzení stojící v samotném základu soterologie, které tvrdí, že Ježíš je v současné době zároveň opravdu mrtvý a zároveň opravdu živý. Musí být opravdu mrtvý, protože musel zemřít za naše hříchy. Je totiž jisté, že božská svatá oběť, tato ústřední událost dějin spásy, která jednou provždy osvobodila všechny lidi všech dob z otroctví hříchu nespočívala v tom, že Ježíš "umřel jen načas", neboli že si prostě na pár dní zdříml a pak se třetího dne probudil aby vstoupil do nebe. Na druhou stranu musí být Ježíš opravdu živý, protože s ním prý můžeme mít skutečný osobní vztah a můžeme ho pozvat do svého každodenního života a spolehnout se na jeho milost a na schopnost nás spasit.

Mám důvodné podezření, že oxymóron bohužel není nic, čeho by se věřící štítil už proto, že Ježíš je evidentně opravdový „živý mrtvý“, což je spojení, které se ostatně často používá jako učebnicový příklad protimluvu. Ježíš se tak právem řadí k jiným fiktivním postavám známých z mimobiblických hororových příběhů – upírům a zombies. Jak si všiml Pat Condell, Ježíš je zvláštní převrácenou verzí Drákuly, který nechce vypít naši krev, ale která chce, abychom mi vypili tu jeho. Podobně si (nejen) DJ Bogtrotter vystřelil z faktu, že Ježíš je zvláštní druh nemrtvého, na němž je sice chválihodné to, že nechce sníst náš mozek, ale který nás na druhou stranu žádá o něco dost nepěkného a sice to, abychom my jedli jeho ten jeho. Jeden internetový vtipálek poukázal na to, že zombie a Ježíš tvoří dokonalý pár – ona ho chce sníst a on chce být sněden.

Darwinismus není náboženství

Pokud budeme ignorovat názory těch nejoddanějších věřících, kteří jsou přesvědčeni, že princip sporu je satanovým nástrojem určeným k tomu, aby sváděl srdce křesťanů na scestí, pak můžeme předpokládat, že darwinismus určitě není „sekulární náboženství“. Nic takového jednoduše neexistuje. Možná je ale darwinismus prostě náboženstvím.

Lze nalézt několik dobrých důvodů proč si myslet, že darwinismus žádné náboženství není. Kdyby ze mnou přišel můj nejlepší kamarád Václav a svěřil by se mi, že se moc trápí, protože se nemůže rozhodnout, zda je nějaká soustava představ se kterou se dobře seznámil náboženstvím nebo jim není, nejspíše bych se ho postupně ptal:

  • Existují podle této soustavy nějaké nadpřirozené síly, osoby nebo entity?
  • Přežijeme podle této soustavy svou smrt?
  • Budou se podlé této soustavy mít dobří nakonec dobře a zlí zle?
  • Jsou podle této soustavy některé věci, knihy, dny nebo místa posvátná?
  • Obsahuje tato soustava eschatologický příběh o konci světa?
  • Jsou součástí této soustavy předpisy nějakých modliteb, praktik, obřadů nebo rituálů?

Pokud by mi Václav na všechny otázky odpověděl „ne“, nerozpakoval bych se mu říct, že dle mého názoru taková soustava představ žádným náboženstvím není. Darwinismus je shodou okolností právě takovou soustavou představ, které lze přiřadit šest odpověďí "ne".

Podobnost darwinismu a náboženství

Na druhou stranu lze těžko popírat, že darwinismus odpovídá na některé otázky, na které tradičně odpovídalo náboženství. Darwinista a křesťan se snadno shodnou na tom, že existují určité nanejvýš zajímavé otázky, na které je dobré hledat odpovědi. Myslím si také, že darwinista a křesťan by se společně mohli divit tomu, jak to, že jiným lidem chybí zvědavost a touha zjisti, jaké jsou správné odpovědi na některé uchvacující problémy. Mezi zajímavé otázky patří například:

  • Jaký je původ designu v živé přírodě?
  • Jak vznikl člověk?
  • Je člověk altruista nebo je sobec?
  • Jak vzniklo já a co se s ním stane po smrti?
  • Jaký je původ morálky?
  • Co je dobré dělat, když chceme být šťastní?

Křesťan a darwinista by se ale nicméně těžko shodovali na metodě jak otázky vyřešit. Metody, které by navrhl darwinista by byli vědeckými metodami, kdežto návrhy křesťana by zahrnovaly řešení jako „podívám se do knížky pouštního kmene z doby bronzové“, „teď zapojím trochu fantazie“ nebo „je to tak, jak chci aby to bylo“.

Řešení abstraktního problému zda je darwinismus náboženství, jak se mi zdá, spočívá ve skutečnosti na řešení mnohem specifičtějšího problému: „stačí fakt, že darwinismus odpovídá na otázky, na které před tisíci lety odpovídalo pouze náboženství k tomu, abychom tvrdili, že je darwinismus náboženstvím?“. Osobně se domnívám, že když přihlédneme k tomu, že náboženství při jejich řešení používalo úplně jiné metody a že na ně navíc odpovídalo bez vyjímky nesprávně, pak je soud jasný: darwinismus není náboženství.

Darwinismus je světonázor

Zbývá tedy otázka, co je darwinismus, když není náboženstvím. Křesťané by možná stále chtěli tvrdit, že fakt, že darwinismus řeší podobné otázky stačí k tomu, aby byl pokládán za náboženství. Není to sice první definice náboženství, která člověka napadne, ale křesťan by mohl být ochotný schválně změnit definici náboženství tak, aby byl darwinismus náboženstvím. Katolický křesťan by například mohl tvrdit, že náboženství je soustavou přesvědčení obsahujících odpovědi na nejhlubší lidské otázky, které člověku poskytují základní kognitivní orientaci ve světě. Podle takové definice by darwinismus určitě mohl být náboženstvím. Co je rod náboženství a jaké jsou některé konkrétní druhy by pak ukazoval Obr. 1:



Problém s definicí uvedenou výše je jeden a je celkem důležitý. Pro to, co jsme si zde definovali jako náboženství už dlouho existuje zažitý termín a to totiž termín „světonázor“. Pokud si navíc uvědomíme, že např. „katolické křesťanství“, které skutečně existuje v hlavách konkrétních katolických křesťanů má charakter světonázoru, pak zjistíme, že darwinismus vůbec není zvláštním případem náboženství. Spíše to bude tak, že konkrétní na náboženství založené světonázory budou zvláštními případy světonázoru. Rod světonázoru a některé jeho konkrétní druhy jsou na Obr. 2

Když si podržíme v paměti to, na co často zapomínáme – tj. že existuje slovo „světonázor“, pak nalezneme dobrý důvod, proč je tvrzení „darwinismus je náboženství“ nesprávné. Jak se případy "darwinismus je náboženství" a "katolické křesťanství je světonázor" liší ukazuje Obr. 3


Zdá se mi, že existuje dobrý způsob jak kontroverzní tvrzení "darwinismus je náboženství" upravit tak, abychom zároveň nepřišli o nic z toho, co jsme doopravdy chtěli tvrdit a zároveň tak, aby s naším tvrzením neměl nikdo problém souhlasit. Umírněnější a mnohem správnější obdoba skandálního ruseovského odhalení „darwinismus je náboženství“ je banální „darwinismus je světonázor".

EDIT: Na článek reagovali Filip Tvrdý v blogpostu Blahoslavení, kdož uvěřili a Jiří Stodola v textu Darwinismus a náboženství.

čtvrtek 14. července 2011

Elevatorgate: Dawkinsův omyl

V Los Angeles dnes začala velmi populární skeptická a ateistická konference The Amazing Meeting 2011. Letošní setkání má přitom poněkud pikantní příchuť. Málokterý skepticky, ateisticky nebo naturalisticky orientovaný blogger si totiž během posledních tří týdnů odepřel vyjádřit se k tzv. "aféře Elevatorgate", která zachvátila blogosféru a rozdělila skeptické hnutí do dvou nesmiřitelných táborů.

Na konferenci mají se svými příspěvky vystoupit mimo jiných i oba hlavní aktéři aféry – Richard Dawkins a Rebecca Watsonová. Situace je relativně vypjatá a někteří příznivci Watsonové dokonce vyzývají k bojkotu Dawkinsovy sobotní losangeleské přednášky. Samotná Watsonová, která situaci komentuje spíš klidně a s humorem, v jednom z vyhrocenějších vyjádření označila Dawkinse za minulost a nikoliv za budoucnost ateistického hnutí.


Rebecca Watsonová: About Mythbusters, Robot Eyes, Feminism, and Jokes

Celá aféra vznikla, když zakladatelka serveru Skepchick Rebecca Watsonová uveřejnila dne 20. 6. vlog, ve kterém popisuje jistou nepříjemnou zkušenost z konference v Dublinu.

Na konferenci přednesla přednášku o implicitním sexismu v ateistickém hnutí a svůj den zakončila s přáteli na baru v hotelu, ve kterém byli účastníci ubytováni. Ve čtyři ráno se rozhodla jít spát, rozloučila se s přáteli a nastoupila do výtahu, přičemž ji do výtahu následoval neznámý muž. Muž se na ni později během jízdy obrátil a řekl:



"Nechápejte mě špatně, ale připadáte mi velmi zajímavá a chtěl bych si s vámi popovídat. Nechtěla byste si dát v mém pokoji kávu?"
.V další části videa potom Rebecca Watsonová popisuje nepříjemné pocity, které v ní tato nabídka v této konkrétní situaci vyvolala a doporučuje mužům, aby pokud možno takové nabídky v podobných situacích nepřednášeli. Alespoň tedy pokud nechtějí ženu vyděsit.
Z kontextu je docela zřejmé, že o celé situaci se Rebecca Watsonová ve vlogu zmínila jen mimochodem a to kvůli komice a ironii která je v jejím základu - totiž že posluchač její přednášky o implicitním sexismu ji učinil implicitní sexuální návrh.

Zveřejněné video bylo ateistickou a skeptickou komunitou (z mě docela nepochopitelných důvodů) přijato velmi negativně. Watsonové byly v nesouhlasných komentářích podsouvána absurdní zobecňující tvrzení, jako že „všichni muži jsou násilníci“, byla obviňována z iracionalismu, alarmismu, nepřátelství vůdčí mužům, z paranoie a nevyjasněného vztahu k vlastní sexualitě. Nejčastější reakci bylo vyjádření nepochopení, proč si Watsonová myslí, že se ji stalo něco špatného, když by ji mělo naopak lichotit, že o ni nějaký umaštěný opilec nad ránem projevil zájem. V současnosti se video na YouTube líbí 709 uživatelům a nelíbí se celkovému počtu 3239 uživatelů.

Teprve tato negativní reakce, která Watsonovou překvapila, nakonec vedla k rozsáhlé diskuzi o abstraktnějších tématech misogynie, sexismu a implicitního šovinismu v rámci ateistického a skeptického hnutí, které nebyly námětem původního vlogu.

Dawkinsova reakce na blogu Pharyngula

Nejdůležitější událostí celé aféry kolem zveřejněného videa jsou ale reakce uživatele s přezdívkou „Richard Dawkins“, který přispěl do diskuze pod článkem biologa PZ Myerse. Ten na svém populárním blogu Pharyngula zveřejnil odkaz na vlog Watsonové.

Ve svém prvním komentáři se Dawkins pokusil příběh Rebeccy Watsonové zesměšnit, když rétoricky konfrontoval banálně působící znepokojení z pozvání na kávu se závažným utrpením žen v muslimských zemích, které jsou obětmi domácího násilí a všemožného omezování osobních svobod. Dawkins stručně řečeno tvrdil, že Rebecca Watsonová nemá proč fňukat, protože na světě se dějí mnohem horší věci.

V druhém příspěvku Dawkins svůj názor upravuje: Rebecca Watsonová by měla zmlknou, nemá si co stěžovat, protože ji nikdo fyzicky nenapadl. Šlo prý pouze o slova, která nemohou působit žádnou opravdovou újmu. Nakonec Dawkins tvrdí, že úroveň její možné újmy je asi tak srovnatelné s újmou způsobenou pohoršením, které Dawkins cítí v situaci, kdy si k němu do výtahu přistoupí někdo, kdo žvýká žvýkačku.

Dawkinsovy komentáře v diskuzi následovalo množství příspěvků různých uživatelů, kteří vyjadřovali neochotu věřit, že komentáře tak pochybné argumentační kvality jsou skutečně dílem Richarda Dawkinse. Autenticitu těchto příspěvků ale později autor blogu PZ Myers oficiálně potvrdil.

Dawkinsovi se prostřednictvím zpochybnění reálnosti nebezpečí sexuálního násilí podařilo urazit své fanoušky jak mezi obětmi znásilnění a pokusů o znásilnění, tak i mezi příbuznými a přáteli těchto obětí. Fanoušci mu adresovali otevřený dopis s žádostí o omluvu. Jiné z Dawkinsových fanynek zásadně nesouhlasí s jeho přesvědčením, že misogynie a sexismus v ateistickém hnutí jsou jen okrajovým pseudoproblémem a toto Dawkinsovo přesvědčení pokládají za projev přizíravosti k jiným než vlastním problémům.

Proč jsem z toho všeho smutný

Upřímně řečeno je pro mě celá aféra docela velikým osobním zklamáním, protože je to poprvé, kdy v nějakém sporu nejsem na straně samotného Richarda Dawkinse a kdy jsem "pouze" na straně jeho obdivovatelů. Musím se přiznat, že k Dawkinsovi mám opravdový (byť platonický) citový vztah a že ho považuji jednoho ze dvou autorů, o kterých můžu říct, že mi doslova změnili život. V tomto případě navíc nejde o nesouhlas s něčím, co by tvrdil v nějaké staré knížce, nýbrž jde o vyjádření, která jsem sledoval v reálném čase.

Bojím se, že Dawkins pro tentokrát příliš jednoduše přepnul do protifeministického módu, kterým je ostatně vybaven každý správný naturalista. Zdá se mi, že je zde třeba rozlišovat. Jedna věc je dělat si legraci z uřvaných feministek z humanitních fakult, které se hlásí k nějaké směšné teorii sociální konstrukce gendru a které kážou radikální změnu společnosti. Něco jiného je ale zlehčovat tvrzení žen, které vedou význačné skeptické a naturalistické blogy pro ženy a dívky a které nekritizují situaci ve společnosti obecně, nýbrž pouze situaci uvnitř samotného skeptického a ateistického hnutí. Toto hnutí by navíc mělo podobná upozornění přijímat s nadšením, neboť se rádo ohání tím, že je ve věcech emancipace eticky napřed a často kritizuje naboženství a především islám kvůli podřadnému postavení žen v muslimském světě.

Na celé aféře mě zarmoutila i reakce celé komunity, kterou pokládám nejen za osobní ale i za intelektuální selhání množství jednotlivců. Pomalu si začínám zvykat na novou představu, že skeptické, ateistické a naturalistické hnutí nejspíš není tvořeno jen sympatickými a citlivými lidmi, ale že se k němu pravděpodobně hlásí i určité množství oživlých karikatur vědců z lidové představivosti, tj. sociálně imbecilních podivínů bez schopnosti empatie, kteří nejsou schopni rozlišovat sociální situace.

Právě neschopnost rozlišovat sociální situace a absence empatie je podle mě příčinou negativních reakcí na původní video Rebeccy Watsonové, které si jinak přímo říká o lidskou účast a pochopení. Jen stručná rekalpitulace historky pro připomenutí: Žena a muž sami ve výtahu. Situace se neodehrála ve dvě odpoledne kdy je člověk čilý, nýbrž ve čtyři v noci kdy je člověk už dost unavený. Muž ji nepozval na bar v přízemí, který byl stále otevřen, ale pozval ji na svůj pokoj. Pozvání neproběhlo ve světlé široké chodbě nedaleko dalších lidí, nýbrž v uzavřeném výtahu. Nepozval ji muž kterého zná, nýbrž nějaký cizí muž, který ji pronásledoval do výtahu. A nakonec - Watsonová byla v situaci, kdy byla sama v cizím městě a v cizí budově. I sociálnímu imbecilovi krom toho dojde, že užití uvození „Nechápejte mě špatně, ale...“ je stejně „sofistikovaně neprůhledné“ jako podobné uvození „Nejsem rasista, ale...“ kterým se autor automaticky sebeobviňuje nejen z rasismu, ale i z lhářství ještě předtím, než se dostane k druhé částí souvětí.

Reakce komunity je dle mého názoru i intelektuálním selháním. Shodou okolností je to právě mezi naturalisty a ateisty tolik oblíbená evoluční psychologie, která nám dokáže vysvětlit skrytou racionalitu zdánlivě iracionálního chování jako je záchvat úzkosti u ženy nacházející se uprostřed evropského velkoměsta 21. století.

Je totiž dost možné, že po dobu tisíců let naší evoluční historie, kdy se utvářela naše psychická konstituce měla většina z žen, které se staly našimi pra-matkami se znásilněním osobní zkušenost. Evoluční logice by nijak neodporovalo (právě naopak), kdyby se v lidském genofondu rozšířila adaptace proti znásilnění, které by mohly mít např. podobu specifických obav či představ a úzkostných citových reakcí na tyto obavy (další možné hypotézy: David M. Buss, s. 340-348).

Pokud by byly ženy vybaveny takovou adaptací proti znásilnění, pak by emoční reakce na situaci z historky nemusela podobná rozmrzelosti, kterou cítíme, když jsme ze staré školy a když vidíme někoho žvýkat žvýkačku. Mnohem spíš by naše citová reakce připomínala děs, který cítíme, když nám někdo začne vážně vyhrožovat zabitím. Naturalisté a fanoušci evoluční psychologie by měli být první, kdo by měl mít pro racionalitu emočních reakcí alespoň pochopení. Stejně tak by měli být etičtí naturalisté první, kdo by měl být ochotný omezit své jednání tak, aby ženy do podobných situací zbytečně nedostával.

Tolik kritizovaný apel na muže, podle kterého by pokud možno měli omezit předkládání (byť i slušně formulovaných) sexuálních návrhů v uzavřených výtazích je nejspíš hnán bohulibou snahou Watsonové vysvětlit mužům eticky matoucí situaci, ve které selhává použití jinak velmi efektivního zlatého pravidla („můžeš udělat druhému x, ale pouze v případě že bys sám chtěl, aby on/ona udělal/a x tobě“). V této konkrétní situaci totiž neplatí intuitivní pravidlo, které se nám vnucuje a které by mohli muži omylem pokládat za pravdivé: „můžeš předložit sexuální návrh ženě v nočním výtahu, ale pouze v případě, že bys sám chtěl aby ona předložila sexuální návrh tobě“. Pointa historky Rebeccy Watsonové je paradoxně vše možné, jen ne feministická, protože upozorňuje na nepřekonatelné rozdíly mezi pohlavími, alespoň tedy pokud jde o úzkost ze znásilnění.